Dobře vím, jaké to je, když musí maminka odolávat tlaku okolí. Znám ten pocit nejistoty, jestli vůbec poznám, kdy je ten správný čas začít dávat miminku opravdové jídlo. Vím, jak je to těžké, když člověk neví a má pocit, že je na to sám.
Možná už na vás tlačí pediatr, babičky nebo kamarádky. Často si už od 4. měsíce miminka vyslechnete: „Ty mu ještě nedáváš jídlo? A proč? Už mu dáváš kašičku na noc? Kolik toho už sní? Ty ještě kojíš?“
Tušíte, že je ještě brzy, ale okolí vás nahlodává? Potřebujete dobré argumenty, abyste si svoje rozhodnutí ustáli? Anebo máte sami pocit, že už jste s těmi příkrmy dávno měli začít, jen vás něco brzdí?
K pohodovému zvládnutí tlaku okolí si potřebuji zodpovědět si několik otázek:
1. Proč ten tlak cítím? Proč je mi to nepříjemné?
Asi si nejsem úplně jistá, jak to mám dělat. Informace i rady jsou často protichůdné a já samozřejmě chci pro své miminko to nejlepší. Jenže co to je? A proto mě každá ta otázka tak trochu píchá přímo do živého. A zároveň zasévá semínko nejistoty.
Ale já vím, že můj záměr je nechat syna, ať si sám udělá vztah k jídlu. Chci, aby ho objevoval a učil se tím. A „něco“ mi říkalo, že je to dobré a já jsem to „něco“ poslechla.
A v hlavě mi jede: „Že by se v noci budil, protože má hlad? Možná jí málo, protože malá od kámošky sní vždycky celou skleničku. Trpí moje dítě hladem? Ubližuji mu? Měla bych mu přece jen už začít dávat jídlo?
To „něco“ je má mateřská intuice, kterou má každá maminka. Každá. I ta, co si sama sebou není jistá. I ta, co neví, že ji má. Prostě to tak je. Je to tak skvěle zařízeno. Jediné, co musíme my maminky udělat je, začít ji poslouchat.
A to není vůbec jednoduché. Já vím. Prošla jsem si tím taky. Ale jsem moc ráda, že tu máme systém rodičovské dovolené, který mi umožňuje s dítětem být doma a soustředit se tak na něj i na sebe a denně být pozorná k tomu, co chci já, co chce mé dítě a co mi intuice říká. A podle toho jednat.
Ve chvíli, kdy jsem si byla konečně vnitřně jistá, jak to chci, už mě žádná poznámka nerozhodila.
2. Jak to chci já?
„Dítě by ale mělo mít režim! Musíte jíst vždy ve stejnou dobu.“
Věděla jsem, že chci respektovat potřeby dítěte. Nechtěla jsem nám den naplánovat a tím se dostat do pasti času. Proto jsem kojila na požádání a nechávala rozhodnutí, kdy chce kojit, na dítěti. A on v tom měl jasno. Kojil se každé 2 hodiny, přesně.
A hlava už zase vymýšlí: „Ale jak to udělat s tím jídlem? U kojení je to jiné! Nevím, kdy má hlad. Nevím, kdy má žízeň. Mám to teda načasovat?“
Nejlépe to ví dítě samo. A proto je vhodné, nechat to na něm. Tak jsem to dělala já. Uvařila jsem oběd a naservírovala a nechala na synovi, jestli se nají. většinou se najedl. Někdy chtěl jít rovnou spát a tak jsem ho uspala a pak se najedla sama. A jindy chtěl jíst třeba až o půl hodiny později (ne neohřívala jsem to několikrát, snědl si to studené – v pokojové teplotě, chcete-li).
Tak jsem to měla já, ale vy to můžete mít jinak. Promyslete si, co je důležité pro vás? Možná je to pohoda u jídla. Možná je to spokojené bříško miminka. Nebo rozhodně nechcete každý den vařit. Nic z toho není špatně. To, jak to chcete je jen a jen vaše věc. Proč si to neudělat hezké, že?
3. Co je nejlepší pro mé dítě?
Co je nejlepší pro dítě, ví nejlíp VŽDY, jen a pouze maminka dítěte.
A hlava jede: „Proč mi to ti lidé říkají? Vždyť neví nic o mně ani mém dítěti. Rodina ví, ale i tak je mi to nepříjemné. Proč se mi do toho pletou? Myslí si, že jsem neschopná? Vypadám, že to nezvládám?“
Prvním krokem ke zvládnutí komunikace je pochopení těch, co se ptají. Co je vede k tomu, že radí a vyzvídají? Já jsem zjistila, že moji rádcové:
- to dost často myslí dobře (jen ta forma je někdy taková… no, mohla by být jiná)
- mají strach, že bude dítě nějak strádat a chtějí tomu předejít (ten strach právě dost ovlivňuje to, jak lidé věci říkají)
- oni to dělali/dělají jinak a nerozumí tomu, jak to dělám já (a co je jiné, je divné)
Jednoduše jsou to jejich pocity a jejich obavy. Které si ale vy vůbec nemusím brát k srdci. Za každou dobře míněnou radu poděkuji, ale buď rovnou řeknu své stanovisko, pokud v tom mám jasno, nebo se k tomu nevyjadřuji.
Získávám tím čas, abych si sama rozmyslela a uvědomila, jak to mám. A až už to vím, mohu své stanovisko vyslovit a díky tomu, že už vím, tak se mě často už nikdo na nic neptá.
A hlavně, nemusím se obhajovat. Je to můj život, moje dítě a moje rozhodnutí.
