Nedávno jsem zažila krizovou situaci s tchyní. Byla to síla. Emoce lítaly všude kolem. Nakonec to dopadlo velmi překvapivě. Navíc z toho něco můžete mít i vy. Čtěte až do konce.
Felix vypadl z kočárku. Ne! Jak se to mohlo stát?!? Neutěšitelně pláče, snad je v pořádku. Rychle po něm přejíždím očima, nevidím žádnou bouli ani krev.
Já i moje tchyně jsme za jedno v tom, že je třeba se nejprve postarat o dítě. Dáváme mu dost času, aby se utišil v mé náruči. Zraněný není, ale je v šoku. Pomaličku se zklidňuje, říká mi, co se stalo a povídáme si o tom. Už je mu líp.
Za chvíli musíme někam odjet autem. Dávám ho do sedačky a vracím se k tchyni.
Teď to bouchne
Hned se do sebe pouštíme. Ne, nepadají žádné nadávky ani silná slova. Ale i tak je to nepříjemné. Obě jsme naštvané a vzájemně se obviňujeme. Je to náš první větší otevřený konflikt.
Najednou mi připadá, jako by se zastavil čas.
Jako bych z těch emocí vyskočila. Chci to zastavit.
Dochází mi, že tchyně je taky v šoku. Musím ji uklidnit, napadá mě.
A najednou se slyším, jak říkám: „nezlobím se na vás, taky se na mě nezlobte, buďme rády, že je v pořádku…“
Loučíme se. Tchyně otřesená, Felix zamlklý doznívajícím šokem, a já doufám, že je v pořádku. A taky přemýšlím na tím, proč se nám to stalo.
Vše se děje z nějakého důvodu. Jakákoli situace, hlavně ta nepříjemná, je signál, díky kterému si máme něco uvědomit, něco se naučit. Co to je tentokrát?
Už vím proč
Je 6:00 ráno druhý den a já se probouzím a už nemůžu usnout. Zase se mi to přehrává v hlavě. Dochází mi, že si to s manželovou maminkou vlastně hrozně komplikujeme.
Lpíme na nějakých věcech (hlavně já), stojíme si tvrdohlavě za svým (na střídačku podle situace), nebo se naopak snažíme vyjít si za každou cenu vstříc (hlavně tchyně, je to totiž až moc hodná).
Máme nějaká očekávání, ale nemluvíme o nich. Točíme se v kruhu. AHA!
Je to tak zbytečné. Nechci to tak!
Ona je 3. nejdůležitější člověk v životě mého syna a já chci, abychom spolu vycházely, ale ne na úkor jedné z nás.
Chci s ní být prostě v pohodě. Chci se s ní cítit dobře. Mám ji ráda. No jo, vždyť já ji mám vlastně ráda!
Musím jí to říct
Dám jí dárek, ve kterém jí to řeknu, teda napíšu. Proč?
Protože když jsem se ji párkrát pokusila pochválit osobně, nebyla pochvala z její strany přijata.
Ona je totiž příliš skromná a taky vše co dělá, bere jako samozřejmost.
Ale pro mě to samozřejmost není. Tak doufám, že když jí to napíšu, budou mít moje slova větší váhu a třeba mi je i uvěří.
Daruji jí knížku o ní, ve kterém se jí svěřím se vším, co si o ní myslím. V dobrém.
Všechny ty hezké věci, které pro mě udělala a o kterých možná ani neví, že jsem jí za ně vděčná. Chci jí říct, co se mi na ní líbí a co bych jí přála.
Je to moc? Možná, ale já prostě cítím, že to chci udělat.
Vyrobím to
Beru si malý sešit a jdu psát. Nevypadá to ale moc hezky. A tak usedám k počítači a několik nocí vytvářím grafiku knížky (ne, ještě jsem nikdy grafiku knihy ani ničeho jiného nedělala, ale roky strávené v marketingu pomáhají).
Nazvala jsem ji 20 věcí o naší babičce. Slovo „tchyně“ není moc hezké a má takový negativní nádech, tak jsem se mu, myslím, elegantně vyhnula. A pak ho nechám vytisknout.
Těch 20 věcí je vlastně 20 vět, nadpisů jednotlivých stránek, které mě povedou, až budu zápisník ručně dopisovat a vyplňovat.
To zní jako dobrý plán. Jen nevím, jestli to zvládnu. Trvá mi to nekonečně dlouho. Ale moc mě ta tvorba baví.
A je hotovo!
Nemůžu tomu uvěřit. Mám z tohoto dárku obrovskou radost! Budu darovat sebe, své osobní emoce a pocity tím, že napíšu, co cítím.
Takhle vypadá už vytištěný…
Budu darovat emoce, ne věc.
Od chvíle, kdy jsem tento dárek vymyslela, mi to nedalo spát. Hřálo mě jen pomyšlení na to, jak krásný dárek to bude. A teď, když už ho mám v ruce, tak úplně hořím nadšením.
Ještě větší zábava je ho vyplňovat. Vybavují se mi chvíle, které jsme spolu trávily. Chvíle, kdy nám spolu bylo dobře. Vybavuje se mi, co jí sluší a co se mi na ní líbí. Máme spolu spoustu hezkých vzpomínek, dokonce víc, než jsem čekala.
Chci je připomenout i jí. Moc se těším, až budu u toho, jak si bude těch 20 věcí o sobě číst.
Celé to jde zlehka, až na pár bodů, u kterých jsem se najednou zasekla. Nakonec se mi ale daří celý zápisník vyplnit. Nemusí být přece na každé stránce román. Někdy stačí pár slov…
Tchyni bych to asi nedala, ale mamince jo
Protože během tvoření mě napadlo, že by bylo krásné, kdyby mohly podobný dárek darovat i jiné ženy svým tchyním. Svěřila jsem se s tím kamarádce a ta mi řekla: „Tchyni bych to asi nedala, ale mamince jo.“ A vzhledem k tomu, že název je 20 věcí o naší babičce, tak proč ne.
Až doma mě to dostalo. Ozývala se mi v hlavě její věta. Bylo mi smutno.
Já už maminku totiž nemám. Už je to dlouho, ale pořád mi chybí.
A chybí mi ještě víc od chvíle, kdy se mi narodil Felix.
Když vidím, jak roste a ona u toho není. A i teď, když toto píšu, tak mi tečou slzy.
Je toho tolik, co bych jí chtěla říct, ale už nemůžu.
Pokud tu příležitost ještě máte, nepromarněte ji
Píšu to proto, že těch příležitostí říkat hezké věci a mluvit o svých emocích je málo, pokud vůbec nějaké jsou.
A proto si myslím, že darovat je na Vánoce je skvělý způsob, jak udělat ten první krok.
Darujme letos emoce, ne věci. Je úplně jedno jak.
Můžete se inspirovat mým zápisníkem nebo dát úplně jiný dárek, jiné gesto, ale se stejnou zprávou: „Mám tě ráda“.
Nebo to prostě své tchyni nebo mamince řekněte. Někdy stačí málo. Nečekejme, až bude pozdě.
Dárek pro babičku už řešit nemusíte. Vyřešila jsem ho za vás
Pokud ještě dárek nemáte, můžete využít ten můj a darovat ho své tchyni nebo mamince. Tady můžete mrknout, jak vypadá uvnitř.
